Klub pro mě znamená úplně všechno, říká hokejová legenda Jan Novotný

Pane Novotný, nemůžu se nezeptat, jak se vám daří?

Užívám si zaslouženého důchodu, protože už mi je jednasedmdesát. Kvůli zdraví už jsem přestal pracovat, směřuji vše spíše do klidu, ale musím zaklepat, že se cítím dobře. Nejkrásnější jsou samozřejmě moje vnoučátka, máme tři holky a jednoho kluka. Honzík bydlí na Šumavě, kam za nimi jezdíme, a je moc šikovný na sporty, jak na hokej, tak na fotbal. Nejvíce si teď užívám nejmladší, čtyřletou Julinku. 

Co pro vás znamená sté výročí kladenského klubu?

Strašně moc. Já si pamatuji, když jsem chodil jako malý kluk s tátou na hokej, to byla v podstatě taková povinnost tenkrát. Žiju tím celý svůj život a je to něco úžasného, pro mě jako pro ryzího Kladeňáka výročí znamená úplně všechno.

Vy jste v dresu s Poldi na prsou získal čtyři ligové tituly. Byl pro vás některý z nich něčím speciálnější?

Vždycky to bylo úplně nejvíc, každý ten titul. Já jsem svůj první získal v Jihlavě a pak další čtyři na Kladně a vždy to pro mě bylo naprosto jedinečné. Kladenské tituly v tu dobu byly takovou "povinností", ale opravdu v uvozovkách. Samozřejmě, že to takto říct nelze, ale měli jsme vážně výborný tým. Nedokážu asi jeden z těch titulů vypíchnout nad ostatní, vždy to bylo speciální.

Od roku 2004 jste učil na 12. ZŠ na Kladně, jak jste se dostal k této příležitosti?

Tenkrát jsem se rozhodl, že už nechci dále trénovat. Šlo o takovou shodu náhod. Přede mnou tam učil tělocvik pan Karas, pro mě jako kluka to byl obrovský vzor, dnes je to můj velký kamarád a už na škole končil. Já jsem znal pana ředitele Dufka, který je pro mě také velký kamarád, pod kterým tam začaly znovu existovat hokejové třídy. Láďovi se povedlo přinést to na školu zpět a věděl, že já jsem byl momentálně bez práce a měl jsem pro to samozřejmě určité vzdělání, takže tak se vše sešlo. Láďa Dufek mě tam chtěl, protože jsem byl bývalý hokejista a měl jsem pochopitelně blízko k těm hokejovým třídám. Všechno do sebe zapadlo a nakonec jsem tam zůstal téměř dvacet let.

Stíháte sledovat Rytíře v extralize?

Stíhám, koukám se i na venkovní zápasy. Letos mám radost, protože to zatím vypadá velice dobře. Jenom to potvrzuje slova, že hokej nemá logiku. Když jsem si totiž přečetl prognózy před sezónou, kdo měl být nahoře a kdo dole, tak je to v mnoha případech skoro úplně obráceně. Kladno se tipovalo na spodní příčky, ale zatím tam jsou Hradec, Budějovice nebo Liberec, tedy týmy, které měly hrát nahoře. Mám z naší hry velkou radost, určitě také diváci, proto jich chodí na zápasy tolik.

Jak jste si užil být patronem utkání s Olomoucí?

Hrozně mě to potěšilo. Vždycky je moc příjemné, když si někdo na někoho vzpomene, pro mě to znamená opravdu hodně. Já jsem skutečně Kladeňák celým svým srdcem, kdykoliv jsem byl v cizině, ať už na dovolenou nebo trénovat, první, co jsem hledal, bylo Kladno.

Napadá vás něco, na co vzpomínáte ze své kariéry na Kladně nejraději?

To si takhle těžko vzpomenu a vyberu jednu věc, těch historek je strašně moc a spousta z nich ani není publikovatelná. (směje se) Já vím, že se vždycky, když se daří, říká, že je dobrá parta. My jsme ale vážně byli skvělá parta. Tenkrát se nemohlo chodit do ciziny, jenom někdo za určitých podmínek, takže my jsme byli všichni Kladeňáci, dobře jsme se znali. Na tohle vzpomínám opravdu rád, jak jsme si šli s týmem sednout vždycky na Kožovku, bylo toho opravdu hodně. Samozřejmě se ale nedá vypíchnout pouze jedna věc.