Kladenská mládež se vydává novou cestou. Klub její vzestup vnímá jako jednu z priorit, což dokazuje i příchod šéftrenéra kondičního rozvoje mládeže Radima Jebavého. Bývalý kondiční trenér Rytířů se po letech vrací do známého prostředí s jasnou vizí – modernizovat přípravu, zvýšit nároky a vychovávat hráče, kteří budou jednou oporami A-týmu i reprezentačních výběrů. V rozhovoru pro klubový web popisuje, jaké změny chce v Kladně prosadit, jaké zkušenosti mimo jiné vysokoškolský profesor FTVS UK za svou kariéru získal a proč bude nejdůležitější trpělivost.
Jak vnímáte svůj návrat do Kladna?
Je to pro mě velká výzva. Musím říct, že jsem nečekal, že se po tolika letech vrátím zpátky do Kladna. Akorát se tedy vracím do jiné role, než v jaké jsem tu byl posledně. Tehdy jsem pracoval u A-týmu, teď přicházím k mládežnickému hokeji, navíc do trochu jiné pozice. Je to opravdu velká výzva, tím bych tuto otázku vystihl, protože je to něco, co si myslím, že bude velice zajímavé pro mě i pro moje spolupracovníky.
Přijal jste rychle nabídku vrátit se do známého prostředí?
Změn tu bylo hodně. Než jsem nabídku přijal, vzal jsem si čas na rozmyšlenou. Potřeboval jsem si zmapovat, co se od sezony 2016/2017 změnilo. Nebylo to bezhlavé rozhodnutí, zajímalo mě, s kým budu pracovat, tedy s kondičními trenéry, trenéry, kteří vedou mládežnické kategorie a tak dále. Když jsem pak slyšel jména lidí, kteří ty týmy vedou, a zjistil jsem, že přes 50 % z nich jsou moji bývalí svěřenci, říkal jsem si, že tuto nabídku nemohu odmítnout.
Dokážete už nyní říct, v jakém stavu se kladenská mládež v současnosti nachází? Potřebuje podle vás restart?
Slovo restart bych nepoužil. V první řadě jde o analýzu. S Lukášem Chmelířem (manažerem mládeže) jsme si řekli, že to musíme dobře zmapovat. Potřebujeme vidět, jaké jsou silné a slabé stránky hráčů, a na základě této analýzy pak člověk může lépe tvořit kostru přípravy. Analýza už z velké části proběhla, ale probíhá neustále. Hráči se vyvíjejí a celý proces také. Na analýzu pak navazuje koncepce přípravy, aby to celé směřovalo ke smysluplnému cíli, který je od nás pořád ještě strašně daleko. Jde o uchopení současného stavu, abychom věděli, s čím pracovat a co můžeme zlepšit.
Vaše pozice je oficiálně šéftrenér kondičního rozvoje mládeže. Co si pod tím může fanoušek představit?
Když jsem to s Lukášem probíral, říkal jsem si, že je to poměrně honosný název, protože já jsem napůl atlet a on je zároveň šéftrenérem atletiky. Moje role je taková, že mám na starosti koncepci, kondiční trenéry a jejich náplň práce. Primárně komunikuji se třemi kondičními trenéry a řešíme obsah tréninků, které oni s hráči vedou nebo mají vést. To je to klíčové. K tomu se vážou i testy, které musíme dělat, abychom viděli, jak na tom hráči jsou, jakých hodnot dosahují a jaké jsou normy, jestli jsou v průměru, nebo třeba podprůměru či nadprůměru. To je moje role – zjistit, jak na tom hráči jsou, a potom zatlačit na pilu ve slabých místech, aby se mezery zacelily a Kladno bylo postupně tlačeno k co nejlepším výsledkům. Ne průměrným, ale nadprůměrným.
Nemůžeme pořád trénovat stejně
Jste zatím spokojený se spoluprací s vašimi kolegy?
Sešli jsme se s kolegy už před začátkem sezony, nastavili jsme si představy a řekli jsme si, co by příprava měla obsahovat. Spolupracuji s Tomášem Hornou, kterého jsem stihl ještě i trénovat, což je obrovská výhoda. Když člověka znám, lépe se mi k němu přistupuje. Matyáš Rendla je studentem naší školy (FTVS UK). Vedl jsem ho při bakalářské i diplomové práci, takže se také velmi dobře známe. Jediný, koho jsem neznal, je Sam Nejedlý, ale už ho poznávám. On je tu také relativně nově, pokud se nemýlím, asi dva roky. Na spolupráci jsem se těšil, protože jsem věděl a zmapoval jsem si, že dva ze tří kondičních trenérů jsou mi blízcí. Těšil jsem se na to a tenhle stav nadšení přetrvává dodnes, protože se mi s nimi velmi dobře komunikuje.
Našli jste i nějaké neshody?
Chtěl jsem, abychom se naučili mluvit i o věcech, které se nám nelíbí. Pár věcí už jsme si řekli i v negativním směru, něco, co se nám nezdálo, ale i to ke sportu patří. Nejde být neustále pozitivní, když člověk vidí nedostatky, a naopak. Nemohu říct jediné negativní slovo na své tři kolegy, jsou to lidé na svých místech. Potřebujeme ale ještě trochu času, aby si všechno sedlo a abychom se navzájem ještě lépe poznali i v rolích, které nám byly dány.
Přicházel jste k Rytířům už s nějakými konkrétními cíli?
Spíš bych řekl s dílčími cíli a některé z nich už se podařilo naplnit. Tady v Kladně se historicky vždy trénovalo v nějakých zajetých kolejích. My jsme si sedli a ujasnili si pravidla. Řekli jsme si, že jestliže je vize klubu taková, abychom dobývali vyšší příčky, tak nemůžeme pořád trénovat stejně. Díky této myšlence byly nastaveny i naše cíle. Změnila se například četnost, obsah i délka tréninkových jednotek. Některé dílčí cíle už se podařilo splnit a i v průběhu sezony máme další myšlenky, které budou do přípravy mimo led zařazeny. Cílem je, aby si hráči osvojili trochu jinou koncepci, než na jakou byli zvyklí. Neříkám, že ta předchozí byla špatná, ale když máte vyšší cíle, tak logicky musí být i vyšší nároky na hráče i na přípravu. S tím se snažíme jít ruku v ruce.
Na které oblasti přípravy mladých hráčů je podle vás třeba se zaměřit nejvíce?
Je to dost široké téma, protože mládež je věkově hodně rozdílná. Pro každou kategorii bude důležité něco trochu jiného. Obecně je ale lední hokej rychlostně-silový sport. Tato dvě klíčová slova by měla v tréninkové praxi figurovat nejčastěji. Neznamená to, že budeme pořád dělat jen rychlostní a silové úseky. Je v tom určitý systém, který se postupně vyvíjí. Každá část sportovní ontogeneze má jiný obsah – první stupeň, druhý stupeň i střední škola. Kondiční trenéři vědí, že například na prvním stupni je potřeba více zařazovat gymnastické prvky a učit chlapce koordinaci, protože rychlostně-silové fáze přijdou až později. Na druhém stupni se budou více navyšovat silové jednotky a nácvik silových cvičení. Hráči by už v tomto věku měli ovládat základní silové pohybové vzory, které dnes mnozí ještě nezvládají natolik dobře, abychom jim mohli přidat i nějakou zátěž. Od střední školy už bude příprava daleko více zaměřená na výkon. Kondiční parametry budou na mnohem vyšší úrovni a nebude tam tolik prostoru učit se úplné základy. Pokud ale hráči některé věci neumí, tak je podle mě lepší teď v prvním roce trochu přibrzdit výkonnost, najít slabá místa a naučit je správné pohybové vzory, hlavně v posilovně.
V českém prostředí stále koluje několik mýtů...
K tréninkovému procesu patří nutně také nedostatky. Jaké jsou nejčastější obecně u mladých sportovců?
Vnímám jako velkou výhodu to, že jsem prošel více sporty. Pracoval jsem u ženské reprezentace v softballu, mužské reprezentace v baseballu nebo s plavci ve Vysokoškolském sportovním centru Victoria. Poznal jsem vrcholový sport v různých prostředích, a právě díky tomu jsem poznal i jejich slabé stránky. Lední hokej má podobné nedostatky jako zmíněné sporty. Často sportovci ještě nejsou dostatečně dobří po technické stránce, ale už je na ně vytvářen tlak, aby zlepšovali například maximální sílu dolních končetin, třeba při dřepu. Podle mě je největší problém v tom, že bychom na základní škole, hlavně na prvním stupni a na začátku druhého, měli více myslet na všestrannost. Hráči by měli umět z každého sportu něco. To znamená umět běhat, skákat, házet, chytat, zvládat základy gymnastiky, atletiky i plavání. Všechny tyto pohybové vzory nám mohou později výrazně pomoci v ledním hokeji – k lepšímu bruslení, lepší koordinaci nebo lepší střelbě. Základní pilíř celé pyramidy potom podmiňuje ten druhý, tedy specifické aktivity na ledě.
Mění se přístup v kondiční přípravě hokejistů v průběhu času?
Určitě. V českém prostředí stále koluje několik mýtů, které se snažím vymýtit. (směje se) Například to, že se do určitého věku musí naběhat obrovské množství kilometrů a neposilovat jinak než s vlastní hmotností. Řekněme, že je to už trochu přežitek. Za posledních deset až patnáct let se toho změnilo opravdu hodně. Když se chceme srovnávat, je dobré dívat se na ty, kteří v dané kategorii určují tempo. Nemyslím tím Českou republiku, ale třeba skandinávské země. Když se podíváme na výsledky jejich kondičních testů, zjistíme, že jsou nejrychlejší, nejsilnější z hlediska toho, kolik zvednou, nejvýbušnější, tedy například ve skocích nebo hodech, ale paradoxně jsou i nejvytrvalejší. Ve Skandinávii běhají zhruba o dvacet procent lépe než u nás. Viděl jsem, že mají například test na deset kilometrů, ale přesto patří mezi nejlepší ve všech schopnostech.
A čím si to vysvětlujete?
Je to proto, že vědí, že všechny pohybové schopnosti je potřeba systematicky rozvíjet, aby byl hráč všestranně připravený. Neměli bychom se bát zatěžovat děti, které jsou koordinačně zdatnější, přiměřenou váhovou zátěží už dříve. Samozřejmě vždy s ohledem na jejich věk a techniku. Pohybové vzory se dají učit s vlastní vahou, ale pokud je hráč zvládá správně, není problém přidat několik kilogramů a sledovat, jestli technika zůstává stejně kvalitní. Právě takový postupný progres v zátěži je podle mě správnou cestou. Naopak bych trochu ustoupil od dříve zažitého přístupu, že je potřeba naběhat co největší objemy, abychom vydrželi celé utkání. Dnešní hokej je mnohem rychlejší. Měli bychom se více zaměřovat na rychlostní aktivity než na dlouhou vytrvalost. Změnit poměr mezi rychlostí a vytrvalostí a zároveň dříve zařazovat silová cvičení a pohybové vzory, které jsou blízké hokeji, aby si je hráči co nejdříve osvojili i se zátěží.
Jak důležitá je podle Vás spolupráce mezi kondičními trenéry a ostatními trenéry mužstev?
Bez spolupráce to nejde. Není možné, aby si kondiční trenér dělal něco bez souhlasu hlavního trenéra, a obráceně, aby hlavní trenér nevěděl, co dělá kondiční trenér. Musí to jít ruku v ruce. To je i moje role, aby plán, který kondiční trenéři mají, hlavní trenéři akceptovali a přijali ho do tréninkového procesu, protože kondiční trenéři nemohou být v kabině pořád. Samozřejmě mohou nastat určité úpravy, změní se například podmínky tréninku, jiné hřiště, přijde únava a podobně. Koncepce by ale měla být provázaná. Je špatně, když si trenéři nerozumí, to je podle mě základní chyba.
Výluka NHL? To byla škola hlavně pro mě
Ke kondiční přípravě patří i motivace hráčů. Máte nějaké metody, jak svěřence motivovat?
Zhlédl jsem se ve skandinávském modelu. Líbí se mi a je mi nejbližší. Řeknu jeden konkrétní příklad, který se snažíme aplikovat i v Kladně. Nechceme ho slepě kopírovat, ale převést do kladenských podmínek. Máme za sebou testy, které odhalily slabiny, například skok z místa nebo počet shybů. To samé dělají i ve Skandinávii. Otestují hráče, dostanou výsledky a zeleně označí disciplíny, ve kterých hráči splňují požadovanou úroveň. Oranžově mají označenou hraniční hodnotu a u červené je napsáno: nehraješ. Mají to vyvěšené na nástěnce, hráči kolem toho denně chodí a vědí, jaké výsledky měli při vstupních testech.
Hráči tedy nemohou přehlédnout, jak si zrovna vedou.
Pokud jste na hraně a víte, že se za nějakou dobu bude znovu testovat, co hráč udělá? Vykašle se na to, nebo si začne přidávat právě tam, kde je na hranici? Většinou si přidá. Podobnou filozofii jsme doporučili i našim trenérům. Vybrat čtyři důležité testy, stanovit cílové hodnoty a dát hráčům jasně najevo, že pokud jich nedosáhnou, nebudou hrát. Tím jsou motivováni zlepšovat se právě v oblastech, kde je nejvíc tlačí bota. Druhá forma motivace už ale není tolik na mně, spíše na vedení klubu. Tou je zdravá konkurence. Když budou na jedno místo dva nebo tři kvalitní hráči, je to ta nejlepší motivace. To ale asi ještě chvíli potrvá.
Jací hokejisté prošli pod vašima rukama během vaší kariéry?
Začnu u ledního hokeje a kladenského A-týmu, který jsem měl tu čest pět sezon trénovat. Pavel Patera, se kterým mám dodnes dobrý kamarádský vztah, nebo Libor Procházka, můj současný kolega. To jsou dva kladeňáci, kteří mi utkvěli v hlavě, protože jsem s nimi strávil delší dobu. Nemohu vynechat ani výluku NHL, protože tehdy se tady sešla velká pětka. To byla škola hlavně pro mě. Já jsem se učil od nich. Byl tu Jarda Jágr, Tomáš Plekanec, Kabelka (Tomáš Kaberle), Marek Židlický, Tlusťoch (Jiří Tlustý), Honza Hlaváč. Když se tady sešla tahle parta, bylo to pro mě obrovsky obohacující. Vidět profesionály pracovat a šlapat naplno bylo něco neskutečného. Bylo to vidět už jen na jejich přístupu. To byla pro mě opravdu výjimečná sezona. Byla tu i spousta dalších hráčů, včetně zahraničních. Můžu zmínit třeba Ivana Majeského, se kterým jsem tady také strávil krásné roky. To jsou asi ta nejznámější jména z Kladna, ale bylo jich mnohem víc. Například Jirka Kuchler, se kterým jsme se po několika letech znovu potkali. I on je jedním z důvodů, proč jsem se sem vrátil. Když slyším tato jména, nemohu říct ne. Mám na ně skvělé vzpomínky a věřím, že je to oboustranné. A nemohu nezmínit ani individuální spolupráci s Radkem Smoleňákem. Čekal jsem, že podobnou otázku dostanu, tak jsem si to cestou autem počítal. Společně jsme strávili jedenáct let.
Dokážete říct, jak vám pomohou předchozí zkušenosti k nové výzvě u Rytířů?
Jsem už ve věku, kdy mohu a zároveň musím své zkušenosti předávat dál. Mám za sebou poměrně dost soustředění, týmů a celkově už pětadvacet let práce v kondiční přípravě. Díky tomu mohu porovnávat různé přístupy. Když pak přijdu sem a vidím tréninky na vlastní oči, můžu trenérům i hráčům říct, co by se dalo pozměnit. Často jde o detaily. Třeba když přecházejí z jednoho tréninku na druhý, z posilovny jdou plavat a nevezmou si s sebou jablko, banán nebo dostatek tekutin. Pak logicky nebude plavecký trénink tak kvalitní, protože nemají z čeho brát energii. Stejně tak řešíme, na jakém povrchu trénovat, v čem trénovat, protože kluci často používají jednu obuv na běhání, skákání i posilování. I to jsou věci, které mohou hrát roli. Klíčová je pro mě ale hlavně skladba tréninkových jednotek, tedy koncepce.
A jak má podle vás vypadat koncepce?
Musí mít jasný systém. Snažím se dohlížet na to, aby bylo zřejmé, že když skončí příprava mimo led, která je zatím bez hokeje, a kluci pak nazují brusle, příprava pokračuje dál, jen má jiný obsah. Stejně tak během sezony budou mít jednotky mimo led opět jinou náplň. Tento systém je potřeba nastavit, kontrolovat a následně i vyhodnocovat, do jaké míry funguje. Myslím si, že právě tady mohou moje zkušenosti hodně pomoci. Pokud to tak bude, budu jen rád. Není to o tom, že něco řeknu a musí to bez výhrad platit. Je to o vzájemné diskusi. Já něco navrhnu, trenéři řeknou, jestli je to reálné, nebo ne. Každá kategorie je jiná, má svá specifika. Moje myšlenky a zkušenosti je potřeba společně utřídit a doladit. Je to o spolupráci a věřím, že si to časem sedne. Jen to nemusí přijít hned.
Chtěl bych pro Kladno co největší základnu vlastních odchovanců
Jaké vlastnosti by podle vás měl mít moderní hokejista, aby uspěl na nejvyšší úrovni?
Můžeme říkat, že nejdůležitější jsou kondiční schopnosti, ale já bych se na to podíval trochu jinak. Hráč může mít všechny dovednosti, ale pokud nebude cílevědomý a spolehlivý, bude mu to k ničemu. Zažil jsem spoustu hráčů, kteří byli perfektně připravení. Měli výbornou rychlost, skvělou výbušnost i sílu. Pak ale přišla větší konkurence nebo období, kdy se jim přestalo dařit. Přestali si věřit, ztratili cílevědomost a přestali na sobě pracovat. A výkonnost šla postupně dolů. Lední hokej ani příprava nejsou o rychlých výsledcích. Je to dlouhodobý proces. Naší myšlenkou jako klubu je připravovat hráče na dospělý hokej. Dětské kategorie jsou jen přípravou na mužský hokej, a právě proto vidíme smysl v postupné návaznosti jednotlivých etap. Za klíčové vlastnosti tedy považuji cílevědomost a spolehlivost.
Proč právě tyto dvě vlastnosti?
Hráč by měl vědět, že chce být jednou kvalitním hráčem v dospělém hokeji. Trenéři by k tomu měli hráče vést. Měli by jim říkat, že se zlepšili herně nebo takticky, ale zároveň upozornit, že například v síle mají ještě rezervy a že na jejich rozvoj mají čas. Neplatí to jen v ledním hokeji, ale ve všech sportech. Když se podíváme na ty nejlepší, zjistíme, že je spojuje právě cílevědomost. Ta je podle mě na prvním místě. Všichni hráči, kteří v Kladně něčeho dosáhli, byli cílevědomí a byli puntičkáři. V detailu tkví úspěch. Pokud budu detaily podceňovat, neprotáhnu se, nepřijdu včas na trénink, nepřipravím se na něj nebo se nebudu soustředit, už je to známka toho, že věci dělám jen proto, že musím, a ne proto, že mě baví a že chci být opravdu nejlepší.
Kde byste chtěl vidět kladenskou mládež za pět až deset let?
Jedna část odpovědi je ve vizi našeho klubu, kterou doporučuji fanouškům přečíst. Druhá část odpovědi je přesah. Chtěl bych, aby kluci chodili do mládežnických reprezentací. Myslím si, že by to byla obrovská motivace pro všechny ostatní. Nejen aby se Kladnu dařilo na vyšších příčkách, ale aby mělo své hráče i v reprezentačních výběrech. To mi přijde jako důležitý krok, který může přijít. Když se bude Kladnu dařit, samozřejmě si hráčů všimnou i reprezentační trenéři. A nekončí to jen u mládeže. Chtěl bych, aby měl kladenský A-tým co největší základnu vlastních odchovanců. Přetavit to celé tak, aby hlavní tým v co nejvyšší míře stál právě na hráčích, kteří prošli kladenskou mládeží.
Jaký vzkaz byste poslal hráčům a rodičům před začátkem nové sezony?
Ať jsou trpěliví. Jak už jsem říkal, není to tak jednoduché, že když se mění koncepce, změny budou vidět hned. Ať určitě podporují své děti v tom, co dělají. Už jen tím, že jim vyjdou vstříc, když si budou chtít přidat nějaký trénink. Když se budou chtít ještě protáhnout nebo bude hráč vědět, že například skáče méně, a bude si chtít přidat pár odrazových cvičení, ať ho v tom podpoří. Podpora rodičů je velmi důležitá. Děti musí cítit, že rodiče stojí na jejich straně. Že hokej nehrají jen ony, ale že to s nimi rodiče prožívají. Moje přání je, aby spolu sdíleli hlavně ty krásné okamžiky, ale když se nebude dařit, aby nad nimi nelámali hůl a podporovali je i v těžších obdobích. Nemůže se dařit pořád. Charakter i podpora rodičů by se měly ukázat právě ve chvílích, kdy to nejde. Aby byli na jedné lodi v dobrých i špatných časech. A já si přeji, aby těch dobrých bylo výrazně více.
