Foto / reprodukce: Michal Růžička, MF Dnes.

Český tým jel tehdy na olympiádu s živou vzpomínkou na vítěznou Vídeň 1996, ale také na katastrofu na světovém poháru v témže roce. „Měl jsem očekávání asi jako každý. Světový pohár se nepovedl a nechtěli jsme udělat ostudu. Kdyby se povedla medaile, tak by to byl pro nás úspěch. Samozřejmě nikdo nepočítal s tím, že se povede zlatá,“ zapátral v paměti Pavel Patera.

A byl to právě současný kapitán Rytířů, který dlouho cestu k triumfu odstartoval gólem v polovině prvního utkání s Finskem. Přihrávkou zpoza branky se snažil nalézt Petra Petra Svobodu, puk byl však sražen protihráčem a finský gólman Myllys lovil kotouč ze sítě. „Hrála se přesilová hra, byl tam signál a já dostal puk na brankovou čáru. Chtěl jsem nahrávat, ale odrazilo se to do branky,“ zavzpomínal.

Ještě jeden gól vstřelil Kazachstánu v základní skupině, další z jeho hole už nepřišel, i když šance na to byly. Hráč s číslem „10“ si zato připsal asistenci na vítěznou trefu celého turnaje ve finálovém souboji proti Rusku. Byla to nejslavnější vyhraná bule v dějinách našeho hokeje, kterou ještě přeadresoval střelci Petru Svobodovi kdo jiný než Martin Procházka. Co následovalo pak, už není nutné znovu a znovu popisovat. V Česku propukla neuvěřitelná euforie a zlaté hrdiny v Praze vítaly statisíce lidí.

Silnou podporu národa pociťoval tým už po vyhraném čtvrtfinále s USA. „To přišlo asi tisíc faxů. Poté jsme zjistili, co se děje u nás doma. V základní skupině ještě o nic nešlo, ale po zápase s Američany nastal ten opravdový boom.“

Mimo Nagano vybojoval Pavel Patera dalších šest medailí na mistrovství světa, z toho čtyři zlaté. Stal se mistrem české, ruské a švédské ligy a patří k vůbec nejúspěšnějším českým hráčům všech dob. „Samozřejmě v Naganu byli nejlepší hokejisté planety a je to největší úspěch. Ale první jsem vyhrál mistrovství světa ve Vídni 1996. A o tom prvním se říká, že bývá nejlepší,“ přiznal jednačtyřicetiletý veterán.

Hokejová legenda ještě prozradila, že Japonsko poprvé navštívila ještě před slavným turnajem století.  „S kladenským týmem jsem tam už dříve strávil asi měsíc. Líbila se mi jejich kultura, ale od olympiády jsem v Japonsku už nebyl. V Naganu jsme se většinou pohybovali v olympijské vesnici, takže tam jsem zemi moc nepoznal.“

Zajímavý poznatek si uchoval k místním fanouškům. Fandili totiž po svém. „Každý Japonec si vybral svůj tým. Jeden fandil Kanadě, druhý nám, třetí Rusům. Brali to jako zábavu. Když jsme někam vyšli, tak v národních soupravách. Tak nějak věděli, odkud jsme, ale těžko asi poznali, že jsme hokejisté,“ prohodil závěrem Pavel Patera.