V jeho životopise je zaneseno mnoho úspěchů. Jan Neliba vyhrál pětkrát nejvyšší domácí soutěž jako hráč, další tři tituly si připsal jako trenér Vsetína. Nejvíce radosti mu ale dodávaly reprezentační starty. Na kontě jich má celkem 59. Dostal se na mistrovství světa 1981 (bronz) nebo zimní olympijské hry v Lake Placid 1980. „Tohle byl můj největší úspěch,“ říká bývalý obránce.

V reprezentaci byste jej ale těžko viděli, pokud by nepředváděl stabilní výkony v dresu kladenské Poldi. Konkrétní úspěch vypíchnout nedokáže. Domácích titulů i vítězství v Poháru mistrů (1977) si váží stejně. „Jedná se o vzpomínky, na které nikdy nezapomenu. Náš tým měl obrovskou sílu,“ vzpomíná Neliba na druhou polovinu sedmdesátých let.

Prvního triumfu v československé lize se ale dočkal v Jihlavě tři roky před evropským triumfem. Vykonával zde základní vojenskou službu. V týmu tehdy působili také Milan Nový, bratři Holíkové nebo Josef Augusta. S budoucími oporami národního týmu lize kraloval. Nejvyšší soutěž vyhrál celek z Vysočiny o jedenáct bodů před Spartou. Kladno bylo tehdy páté.

Do Finska za odměnu

Kromě dvouleté anabáze v Jihlavě ale neoblékl v Československu jiný než kladenský dres. Doba byla jiná, prakticky bez přestupů. Změna týmu byla opravdu výjimkou potvrzující pravidlo. Do zahraničí se smělo za zásluhy a transfery se příliš neprováděly ani v rámci domácí ligy. „Ve smlouvách nebyl až tak velký finanční rozdíl. Navíc hráči byli vlastně aktivní propagací podniků,“ vysvětluje novinář Radovan Cába, který pravidelně stadion ve zlaté kladenské éře navštěvoval.

Hokejisté měli jisté zázemí a vzhledem k nevelkým finančním rozdílům ve smlouvách prakticky neměli důvod přestupovat v rámci ligy. Klubismus hrál v sedmdesátých a osmdesátých letech velkou roli.

Neliba patřil k lidem, kteří se jím řídili. Výkony v dresu Poldi Kladna mu vynesly pozvánky do reprezentace a díky tomu také zahraniční angažmá. Dříve bylo nutné pravidelně reprezentovat a dovršit věk alespoň třiceti let, aby hráč na sklonku kariéry mohl zkusit štěstí v zahraničí. Kladenský rodák se vydal do Finska v roce 1984, aby zde hájil barvy Lukko Rauma. Rok po pádu Kladna do nižší soutěže.

Na severu Evropy strávil celkem čtyři roky. Poté se ze dne na den stal trenérem. Doslova. V sezoně 1988/89 hrál třetí ligu za finský Ylivieskan Jääkarhut a po špatných týmových výkonech byl jmenován hrajícím koučem. „Na střídačku jsem spadl rovnýma nohama,“ pamatuje si rodák z Příbrami. „Postupně jsem se do všeho dostával,“ doplňuje.

Ačkoli na střídačce stanul poměrně nečekaně, na podobnou roli už se připravoval. V době svého jmenování měl již vystudovanou druhou trenérskou licenci. V průběhu aktivní kariéry poctivě studoval chování trenérů, pod kterými nastupoval. Na úspěchu týmu mu záleželo daleko více než na osobním prospěchu.

Baví ho sledovat progres u dětí

Podobný přístup mu zůstal i na střídačce. „Jako trenér zrajete, ale charakter člověka se změnit nedá,“ tvrdí vítěz slovenské ligy se Slovanem Bratislava v roce 2011. Sedmnáct let hrál, dalších dvaadvacet koučoval. Teď už má od vrcholového hokeje klid. Vrátil se domů. V Kladně trénuje mládež.

Stejnou mládež, která středočeský klub proslavila také v zámoří. „Místní hokej z ní těžil. Kdyby v dnešní době neodcházeli mladí do zámoří v patnácti letech, tým plný odchovanců by se v lize prosadil,“ myslí si Cába. Život za Atlantikem je ale z kariérního i osobního hlediska pro hráče větším lákadlem.

Ve skromnějších českých podmínkách bere Neliba trénování dětí jako zábavu. „Sledujete, jak mladí kluci hokejově zrají. Těší mě, když se chtějí učit,“ má radost. Jeho rukou prošlo několik bývalých i současných reprezentantů, na které měl vliv. Namátkou Tomáš Kaberle, Marek Židlický, ale také Jiří Hudler. Aby se člověk stal trenérem, musí se podle Neliby vypořádat hlavně s tím, že občas toto povolání přináší i těžké úkoly. Například vyhazov hráčů z týmu.

Největších úspěchů dosáhl na střídačce Vsetína. Získal s ním tři domácí mistrovské tituly. První v sezoně 1996/97, kdy nahradil u valašského celku úspěšného kouče Horsta Valáška. V následujícím ročníku se s týmem radoval podruhé a po dvouleté štaci ve finské KalPě se do Vsetína vrátil pro třetí zlato.

U mužů už nepůsobí, což ale neznamená, že dění v Kladně a také ve Vsetíně nesleduje. Ze dvou klubů, do kterých se pravidelně vracel, musí mít rozporuplné pocity. Rytířům se zatím nedaří dostat zpátky do extraligy, naopak Valaši jsou na správné cestě. Vrátili se alespoň do první ligy, což je po letech strádání v nižších soutěžích úspěch. V příštím roce je tak čekají vzájemné souboje se Středočechy.