Kladno a Jihlava jsou v historii českého hokeje jedny z nejúspěšnějších klubů. Kladenští mají šest mistrovských titulů, Dukla dokonce ještě jednou tolik. O to smutnější je jejich přítomnost ve druhé nejvyšší hokejové soutěži. Před několika dny skončilo semifinále, ve kterém proti sobě tyto celky bojovaly o účast v baráži, a šťastnější byl celek z Vysočiny. Od slavnějších let obou klubů uběhlo hodně času, ale jeden fakt se nezměnil. Jednalo se o vyrovnané zápasy.

„Vím, že padalo strašně málo gólů. Pamatuji si vyprodané stadiony,“ vzpomíná na souboje ze sedmdesátých let obránce Otakar Vejvoda starší. Vítěz šesti ligových titulů vzájemné bitvy přitom pamatuje z obou stran. Koneckonců svou první trofej vyhrál právě na Vysočině. „Ale těch kladenských si cením víc. Tady jsme hráli s odchovanci, zatímco Jihlava byla výběrem republiky,“ říká.

Někteří fanoušci si k jeho příjmení přiřadí spíš obličej jeho stejnojmenného syna. Ten v devadesátých letech vytvořil údernou formaci s Martinem Procházkou a Pavlem Paterou. Fanoušci se kochali jejich akcemi “naslepo“, což se otci Vejvodovi splnilo jen ve dvou ze šesti kladenských sezon. V roce 1994 se totiž vydal trénovat do Japonska a krátkou kariéru svého syna sledoval spíš zpovzdálí.

Trénování v Japonsku zprvu ani hokej nepřipomínalo

Za dvě sezony ale Vejvoda dokázal přirovnat populární Blue line (název odvozen od modrých kladenských dresů) k formaci Novák – Nový – Bauer, která řádila v sedmdesátých letech. „Hráli trochu jiný hokej, ale šlo jim to. Nic si nemuseli říkat a vyhrávali nám devadesát procent zápasů,“ pěje chválu na tehdejší první lajnu Poldi Kladna.

Už na začátku osmdesátých let vznikla spolupráce, na jejímž základě odcházeli bývalí kladenští hráči a později trenéři do Japonska. Zlepšovali zde úroveň hokeje. „I když zprvu se mu to moc nepodobalo. Já měl ale štěstí, protože po mém příchodu se začalo hovořit o tom, že Japonsko uspořádá zimní olympijské hry,“ vysvětluje šestašedesátiletý Vejvoda.

ZOH se v asijské zemi nakonec uskutečnily v roce 1998. Česká hokejová reprezentace vybojovala v Naganu na turnaji století zlaté medaile. Z klubového hlediska ale pořádání velké akce japonskému hokeji nesmírně pomohlo. Aby byl domácí výběr trochu konkurenceschopný, přicházeli na výpomoc kanadští hokejisté a trenéři, kteří úroveň místního hokeje opět o něco zvedli.

Jako kouč se nesmíte porovnávat s ostatními

„Přinesli určitý řád a hlavně se začal sport profesionalizovat,“ jmenuje Vejvoda hlavní důvody pokroku. Podobný styl razí také Jihokorejci před ZOH v Pchjongčchangu 2018. Kromě Kanaďanů zde v současnosti působí například Patrik Martinec, bývalý útočník pražské Sparty.

Jako trenér musí Vejvoda dlouhodobě sledovat vývoj hokeje. V čem se podle něj nejvíce změnil? Na to prý existuje snadná odpověď: „Rychlost, tvrdost a jednoduchost. Hokej už nebude tak líbivý. Teď jsou všude souboje a nahazují se puky. Vytratila se z něj technika.“

Kouč má někdy na výsledek zápasu velký vliv a jindy je na střídačce úplně zbytečný. Přesto nejdůležitější pravidlo, kterému se bývalý trenér Kladna, Litvínova nebo Kadaně doporučuje vyhnout, je porovnávání. „Jak k tomu dojdete, tak je konec. Jasně, že některé situace bych zahrál jinak. Ale třeba hůř, kdo ví? Porovnávat se s ostatními je to nejhorší, co můžete udělat,“ říká kouč, který v nejvyšší soutěži odehrál rovné čtyři stovky zápasů.