Gardoň zamířil z Kladna do zahraničí po sezoně 1993/94. „Na tento ročník všichni rádi vzpomínáme, protože jsme se tehdy ohromně bavili hokejem. Bohužel jsme ale nezískali titul a spousta nás pak odešla,“ připomněl smolné semifinále s Olomoucí. Po něm zamířil do Německa a hned o rok později spolu s Michalem Mádlem do exotického Japonska. „Pan Vejvoda tam v té době trénoval už dvě sezony a oslovil mě, jestli bych měl zájem. Tak jsem to zkusil,“ vypravuje.

Ani Radek Gardoň s Michalem Mádlem a Otakarem Vejvodou však v Japonsku nebyli prvními Kladeňáky. Před nimi tam v osmdesátých letech působili František Kaberle st., Eduard Novák a jako trenér Bohumil Prošek. Právě od něj si ještě před odletem bral Gardoň hodiny japonštiny. „Přes pana Vejvodu jsem už měl dopředu nějaké informace, do čeho jdu. Ale když jsem tam přijel, byla to stejně velká změna. Hrál se jiný hokej, bylo to hodně nahoru dolů,“ říká.

Svou misi, která se nakonec protáhla na čtyři roky, hokejový šikula úspěšně splnil a svému týmu pomohl. Z ligového outsidera se postupně začal stávat obávaný soupeř. „Před naším příjezdem udělalo mužstvo jediný bod za celou sezonu. Z toho jsme byli nejprve trochu zhrození, ale podařilo se nám kluky nastartovat a Otakar Vejvoda dal hře hlavu a patu. Udělali jsme tam kus práce a málem se dostali do play-off. Lidé začali chodit na hokej a v naší oblasti se z něj stal sport číslo jedna,“ vzpomíná.

Pomáhal mu „Mireček“ Murakami

Japonsko ale samozřejmě není jiné jen hokejově. „Je to úplně odlišný život, pan Vejvoda nám musel i říkat, co a kde si máme koupit. Kvůli japonskému písmu člověk ani nevěděl, jestli kupuje mouku nebo cukr,“ vysvětluje Gardoň. Další patálie ho potkávaly například při cestování. „Jeli jsme na zápas a vylezli z metra někde v Tokiu, kde na stanici pobíhal snad milion lidí a většina z nich v černých šatech. Vůbec jsme nevěděli, kdo je kdo... Tak jsme se těch našich Japonců drželi za bundu, abychom se neztratili. Tam odsud bychom totiž už asi nikdy nevylezli,“ směje se.

V domovském Nikku, kde nebylo zdaleka tak rušno jako v hlavním městě, byl „Gagy“ spokojený. „Je to takové příjemné císařské městečko, velké asi jako Unhošť. Leží v lesích a je tam krásně… Když jsme šli s manželkou po lese na procházku, lidé nás zastavovali a sahali jí na blond vlasy. To oni moc neznali,“ pátrá v paměti po dalších netradičních příhodách.

V zemi vycházejícího slunce byl Kladeňákům velkým pomocníkem Hiroyuki Murakami, jenž za Kladno sehrál v sezoně 1993/94 třiadvacet utkání v extralize a naši fanoušci na něj asi jen tak nezapomenou. „Velmi nám pomáhal po celou dobu. Oplácel nám to, jak jsme se o něj starali my v Kladně,“ vzpomíná Gardoň a přiznává, že si spolu s japonským špílmachrem občas zavolají. „Oproti jiným Japoncům byl hodně hokejově na výši, protože měl z Kladna dobré návyky, které si dokázal přinést domů. Také se spíše cítil jako Evropan, než Japonec,“ dodává k Murakamimu, jemuž v Kladně přezdívali Mireček.

Poslední rok své japonské štace strávil Gardoň ve společnosti obránce Jana Kruliše a nového trenéra Františka Kaberleho st., jenž vystřídal Otu Vejvodu. Na Kladno se z Japonska vrátil na přelomu tisíciletí a za svůj mateřský klub odehrál dalších devět sezon - v nich rozhodně ukázal, že v nehokejové zemi nic ze svých schopností neztratil.

(Text poprvé publikován ve zpravodaji č. 12, 16. listopadu 2011.)