Ti mohli po předlouhém čekání vidět Otu v akci na letní exhibici legend při oslavě šedesátin Milana Nového, kde se znovu dala dohromady Blue-line Procházka-Patera-Vejvoda (foto). „Byl to moc příjemný zážitek, navíc mě viděl na domácím ledě můj syn. Najednou jsem se vrátil nazpátek ve svých myšlenkách, teď už přeci jen žiji jiným způsobem života. Vtáhlo mě to do hokeje víc, než jsem čekal. Chtěl bych Milanu Novému poděkovat za pozvání a lidem za to, že přišli a vytvořili krásnou kulisu,“ říká křídelní útočník, který proslavil číslo 24. Na exhibici však nastoupil s dvanáctkou, s čímž si spousta lidí lámala hlavu. „Bylo to malé nedopatření,“ přiznal.

Ota Vejvoda musel v druhé polovině devadesátých let kvůli zdravotním problémům předčasně ukončit velmi slibnou kariéru a stihnul „pouze“ dvě mistrovství světa. První bylo ve Švédsku v roce 1995, kde Česko na medaili nedosáhlo. „Myslím, že se celkově toto mistrovství považovalo za úspěch a já osobně ho hodnotím pozitivně, protože rok před tím nároďák skončil až sedmý. Měli jsme mladé mužstvo a vyhráli 2:0 ve čtvrtfinále proti Rusku, i já se v tom zápase trefil. Rusové, za něž výborně hráli Chomutov s Bykovem, před tím pokaždé zvítězili a soupeřům dávali pět šest gólů.“

O rok později už se reprezentace radovala z triumfu ve Vídni a velkou zásluhu na úspěchu měli fantastičtí Kladeňáci – kromě Vejvody, Patery a Procházky v mužstvu nechyběli obránci František Kaberle, Drahomír Kadlec a Jiří Veber. Vejvoda, který byl zvolen do All-Stars týmu turnaje, se nejvíc blýskl dvěma góly v semifinále proti USA. Překvapivě však nehodnotí zlatý šampionát v superlativech. „Se svým výkonem ve Vídni jsem nebyl spokojený. Nehrál jsem dobře a měl na mnohem víc. Věděl jsem, že to ještě přijde na dalším mistrovství. Bohužel to už nepřišlo,“ povzdechl si.

Ve Vídni na sebe upozornil i mimo led, a to když utekl od kamery a mikrofonu komentátora Roberta Záruby. „Byla to ještě taková nevinná léta. Já mu říkal, ať to do televize nedává,“ uculil se Vejvoda. „Nemohlo mu tu nijak uškodit, nešlo o žádné vážné téma. Na co přesně jsem se ho tenkrát ptal, už si nepamatuji, ale vzpomínám si, že mi z ničeho nic utekl u konce rozhovoru. Bylo to klukovské a milé,“ zapátral v paměti Robert Záruba, mimo jiné autor pojmenování Blue-line. Ta vznikla v sezoně 1994/95, když s Paterou a Vejvodou začal hrát Martin Procházka. Původně byl totiž na jeho místě už od mládežnických let Tomáš Mikolášek.

„Miky s námi přestal hrát koncem sezony 93/94. Myslím, že měl zraněné rameno a v play-off ho zastoupil Petr Ton. Věděli jsme, že další sezonu s námi bude hrát Martin Procházka. Už před tím jsme jeli všichni tři na dovolenou a bavili se o tom, že budeme hrát spolu,“ vypravuje Vejvoda o zrodu už legendární útočné trojice, která musela často čelit speciálním obranným formacím vystrašených soupeřů. „Nevnímal jsem, jestli na nás nasazují speciální pětku. Ale všímal jsem si, že proti nám nikdo nechtěl hrát s pukem. Hodně jsme napadali, obránci soupeře často vyhazovali a chtěli puk co nejrychleji dostat ze třetiny. Jediný, kdo si něco s pukem dovolil, byl Tonda Stavjaňa,“ poslal poklonu někdejšímu obránci Zlína a Vsetína.

Vejvoda zažil statisticky nejpovedenější období v ročníku 1994/95, kdy v sedmačtyřiceti utkáních zaznamenal dvaašedesát kanadských bodů. „Poslední tři sezony na Kladně byly úplně výborné. Jedna s Tomášem Mikoláškem a pak dvě s Patýsem a Prochym. Kromě prvního roku v áčku, ten byl šílený, vzpomínám rád na všechny,“ netají se. Některé věci ale dál zůstávají tabu, jako třeba zpackaná série s Olomoucí, kterou měli Kladeňáci podle předpokladů hladce přejet a jít si pro titul. „O semifinále s Olomoucí si dávám právo nemluvit. To druhé se Zlínem jsem měl zlomenou ruku. Před tím jsem vedl střelce, ale po zranění to nebylo ono. Nebyl jsem ve vrcholné formě.“

Postavou subtilní Otakar Vejvoda často schytal řadu ran a byl terčem nevybíravých zákroků v době, kdy měli sudí mnohem volnější metr, než dnes. „Rány mi nevadily, v životě jsem nedostal jedinou, o které bych nevěděl. Ale vadilo mi držení. Když stokilový hráč drží sedmdesátikilového, tak tomu menšímu bere hodně energie. Teď se píská držení a krosčeky před brankou, což se dřív pouštělo. Mrzí mě, že jsem se toho nedožil.“

S Otou Vejvodou je také neodmyslitelně spjat nevídaný „blafák za nohou“, který v Česku kromě něj předvedl už snad jen Robert Kysela v dresu Litvínova. A právě proti Litvínovu Vejvoda tímto způsobem skóroval dvakrát. Jednou to odnesl Zdeněk Orct a podruhé Petr Franěk. „Dělal jsem to na tréninku už jako dorostenec v osmdesátých letech. Pak jsem to chtěl použít v nějakém důležitém utkání. Kdyby k tomu byla šance na mistrovství světa ve Vídni a já jel sám na branku, tak bych do téhle kličky šel. Gólman by mi na to skočil, protože do bekhendové tyčky se musí stáhnout. To by bylo docela na jistotu. Jak říkal Tonda Panenka, gólman vždycky skáče na jednu stranu a nedovolí si zůstat stát.“

Ota Vejvoda do Kladna na Vánoce přijel ze Švédska, kde už delší dobu žije a kde v roce 1998 skončila jeho hokejová kariéra. Ta nová třeba ještě přijde, protože Ota možná půjde ve stopách svého otce a nevylučuje budoucí trenérskou dráhu. Aktuálně působí jako asistent ve čtvrté švédské soutěži v týmu Lidingö, kde předloni dokonce nastoupil ke třinácti zápasům. Před rokem zvažoval návrat do extraligového Kladna, ale zdravotní stav mu bohužel comeback znemožnil. Na otázku, zda se cítí doma v Kladně, nebo už ve Švédsku, odpověděl: „Tady na zimáku!“

VIDEO: Ota Vejvoda v akci

Zdroj: YouTube

(Text poprvé publikován ve zpravodaji č. 19, 8. ledna 2012)