Na jakou sezonu vzpomínáš nejraději?

Z mého osobního pohledu určitě na svou první, tedy 1989/90. Když se člověk v té době dostal do nejvyšší soutěže, byla to ta nejúžasnější věc a splnil se mu sen. Začal hrát mezi dospělými a živit se hokejem. Když nepočítám obránce Petra Kasíka, tak jsme tehdy utvořili nejmladší pětku - já na beku, na levém křídle Martin Procházka, v centru Pepík Zajíc a na pravém křídle Jarda Jágr.

Z pohledu herního nejraději vzpomínám na dvě sezony 1993/94 a 1994/95, kdy jsme hráli dvakrát semifinále extraligy a ovládli základní část. To bylo období, kdy jsme se hokejem skutečně jen bavili. Byla radost hrát, těšili jsme se na každý zápas a vymýšleli, jak oslavit gól a podobně. Nebralo se v úvahu, jestli vyhrajeme nebo prohrajeme, protože jsme většinou všechny mančafty válcovali.

Nakrátko jsi tenkrát přestoupil do Sparty, ale tam ti to nevyšlo. Byl jsi takový ten typ, který potřebuje k dobrým výkonům nastupovat za mateřský tým?

To si nemyslím. Byla to vyloženě špatná sezona Sparty, která prakticky byla na sestup. Sice tam hráli vynikající hráči, kteří se potom prosadili v nároďáku, ale sezona prostě nevyšla. Pokud by se tam neměnili trenéři a zůstal tam pan Wohl s Hořešovským , tak bych na Spartě asi zůstal.

Po návratu do Kladna se ti hodně dařilo…

Ano, vyhrál jsem kanadské bodování extraligových obránců. Byl to paradox, protože za těch předchozích patnáct zápasů ve Spartě jsem neudělal ani bod.

Také jsi byl ale schopný zvítězit i v „bodování“ nejtrestanějších hráčů…

Byl jsem hodně impulzivní. Když se na to podívám s odstupem času, tak si uvědomuji, že jsem občas dělal nesmyslné věci, které mi škodily. V té době jsem prostě takový byl. Na jednu stranu mě vypjaté situace dostávaly do zápasu, na druhou stranu jsem oslaboval mančaft. Většinou jsem obdržel osobní tresty za dohady s rozhodčími. Teď už bych se choval jinak. Já měl u sudích nálepku a někteří z nich, hlavně začínající, mi nic neodpustili. Řekli si – to je ten Kruliš, ten zase něco udělá a dám si na něj bacha.

Bavila tě tvrdá hra?

Nikdy jsem neměl problém jít do opravdu tvrdých soubojů. Před lety byl hokej daleko více techničtější a na hráče tvrdost platila. Člověk si vydobyl respekt a platil pak v uvozovkách za toho blázna, na kterého si radši všichni dávají pozor. To je potřeba. Když tu se mnou byl Jirka Veber, Ota Černý a Michal Mádl, tak se nás všichni báli, protože jsme je byli schopni v dobrém smyslu seřezat.

Znovu se hovořilo o vstupu slovenských mužstev do extraligy. Vzpomeneš si na divoké play-off s Popradem?

To byla nejvypjatější série, kterou jsem kdy v extralize zažil. Tam bylo vůči nám absolutně nepřátelské prostředí, ale my měli tak kvalitní mužstvo, že jsme je prostě přehráli. Na konci druhého utkání v Popradě došlo k rvačce, musel se ukončit zápas a dokonce tam fanoušci napadali hráče. Bylo to ještě v době, kdy se taková věc mohla přihodit. To už se teď stát nemůže. Později se ukázalo, že v Popradu hrála roli i otázka ekonomická, protože jim došly peníze. Pak už do Kladna ani nepřijeli a zápas se zkontumoval.

Jak často jsi chodil do bitek?

To vyplývá ze hry, k hokeji to patří a v každém mužstvu nějací takoví hráči jsou. Získává to respekt, před bránou musí být čisto.

Zažil jsi angažmá také v nepříliš hokejových zemích, mimo jiné v Anglii. Jak vzpomínáš na ostrovní hokej?

Tady moc známý není. Byl jsem v Anglii v sezoně 2004/2005 v době výluky NHL, takže se do tamní ligy dostali i velmi kvalitní hráči ze zámoří. V týmu jsme měli tři hráče z NHL včetně Stevea McKenna, který hrával s Jardou Jágrem v Pittsburghu. Kvalita tam určitě byla a soutěž měla svou úroveň, i když netvrdím, že extraligovou. Další věcí byly bitky. Jsou rvačky a rvačky – tam však skutečně nebylo radno se s někým pouštět do křížku, protože rvát se opravdu uměli. U nás to oproti nim neumíme, nebere se to tu jako za mořem. I Steve McKenna, který měl přes dva metry, vyhrál jedinou bitku. Každý zápas došlo ke třem nebo čtyřem melám, v Londýně se dokonce poprali celé mančafty.

Jak je to v Británii se zázemím a fanoušky?

Náš tým měl multifunkční nádhernou halu, asi jako je dnes v Liberci nebo v Karlových Varech. Zázemí bylo perfektní a velmi mě překvapilo, kolik chodilo fanoušků. Když jsme hráli derby s okolními městy, tak přišlo sedm nebo osm tisíc diváků.

Jak se ti líbil rok s Radkem Gardoňem v Japonsku na sklonku devadesátých let?

Co se týká zázemí a zabezpečení, tak v té době to možná měli po NHL na nejlepší úrovni. Pak přišla KHL a tak dále, nicméně angažmá v Japonsku tehdy bylo po stránce veškerého servisu i financí velice kvalitní. Byla to doba po olympiádě v Naganu, kvůli které dostávali japonské pasy i Kanaďani, kteří měli byť jen jednoho vzdáleného předka v Japonsku. Za některé týmy z Tokia nastupovali tři nebo čtyři Japonci a zbytek tvořili Kanaďani. Za nás, provinční tým, nastupoval jen jeden a dva Češi. V Japonsku bylo vše fyzicky náročnější v tom smyslu, že hokej se hrál nahoru dolů a lítalo se sem a tam. Navíc jsme museli na ledě strávit dost času.

Chodíš si ještě někdy zahrát hokej?

Byl jsem ve Slaném, ale teď už mě tam delší dobu neviděli. Nechtělo se mi, nebyl čas a scházela chuť. Mám takové sinusoidy, kdy mi hokej chybí a kdy ne. (smích)

A fotbal hraješ neustále?

Fotbal samozřejmě hraji, v Kamenných Žehrovicích.

 

VIDEO: Medailonek Jana Kruliše z roku 1995 

Zdroj: YouTube

(Text poprvé publikován ve zpravodaji č. 14, 27. listopadu 2011)