Na kontě má šest mistrovských titulů. Pět z nich v dresu Kladna, ale ten vůbec první z vojny v Dukle Jihlava. Středočechům vychytal památné vítězství ve finále Poháru mistrů v roce 1977 proti Spartaku Moskva. Šestkrát se představil dokonce v národním dresu. Na nedostatek trofejí si zkrátka brankář Miroslav Krása stěžovat nemůže.

Čeho si v kariéře nejvíce ceníte?

Asi nedokážu říct jeden konkrétní úspěch. Mezníků je hodně. Kdybych měl vypíchnout jeden, tak bych nejspíš zvolil právě Pohár mistrů. Uplynulo čtyřicet let od naší výhry a jiný český tým jej dosud nevyhrál. Navíc porazit tehdy sovětský klub, to bylo málo vídané.

V dokumentu České televize Od Bacílka k Jágrovi jste přiznal, že vyrovnávací gól na 4:4 jste si v domácí odvetě dal vlastně sám. Jak se brankář musí koncentrovat na další průběh utkání, když ví, že některý gól měl chytit?

Každý gól se dá chytit. Mě hrozně uklidnilo, že při remíze se rovnou jezdily samostatné nájezdy. Tohle pravidlo změnili až těsně před finále. Musím říct, že z prodloužení jsem měl vítr. Kdyby se tehdy hrálo, tak by mě chyba asi hlodala víc. Na nájezdy jsem si věřil.

Jak ten “váš“ gól vlastně padl?

Byl doopravdy můj, protože hráč nahazoval z rohu a já chtěl puk vyrazit z obranného pásma. Bohužel jsem ho trefil tak nešikovně, že se mi od hokejky odrazil do brány.

Co pro vás znamená hokejová značka Poldi Kladno?

Hokejová kariéra. Tehdy byla situace trochu jiná. Já strávil dva roky v Jihlavě, ale jinak jsem nosil jen dres s Poldovkou na prsou. Název klubu se v sedmdesátých letech neměnil. Situace byla výrazně odlišná od současnosti.

Po aktivní kariéře jste se dal na trenérskou cestu. Když vidíte brankáře v nynějším hokeji, v čem se podle vás chytání nejvíce změnilo?

Dvě věci jsou zásadní. První je jednoznačně výzbroj a druhou bruslení. V obou případech se udělal neuvěřitelný krok dopředu. O výzbroji netřeba víc mluvit. Je větší, kvalitnější. V bruslení se ale gólmani zásadně zlepšili. Umí to daleko lépe, než uměla moje generace. Za nás se ze srandy říkalo, že do brány šel ten, kdo nezvládl pořádně bruslit. Jednalo se samozřejmě o nadsázku, i my to museli umět, ale na dnešní brankáře bychom se nechytali.

Se změnou výzbroje souvisí i brankářské masky. Jestli se nemýlím, tak ve vaší době se začaly užívat ty současné, tedy vzor bez klasické mřížky a s větším otvorem na oči.

To je pravda, říkalo se jim Treťjakovská maska. Já jsem v ní začínal chytat po návratu z Jihlavy, kde jsem ještě mřížku měl. Mám pocit, že později byly zakázané a poté zase povolené.

Jak jste si zvykal na jiný vzor masky? Mně se v hlavě vybavilo mistrovství světa 2005 ve Vídni, kdy český tým postoupil ve čtvrtfinále přes Spojené státy i díky tomu, že brankář DiPietro musel na část zápasu nosit masku svého kolegy a nebyl s ní zrovna spokojený.

Když si musíte vyměnit masku během utkání, tak je to asi těžší. Jinak si ale myslím, že nebyl velký problém si na nový styl zvyknout. Já bych to přirovnal k nošení brýlí. Během pár dnů si na ně také zvyknete a nepřekáží vám. S novou maskou je to podobné.

Gólmani jsou v rámci týmu víceméně samostatná jednotka. Jak je důležité, aby mezi sebou neválčili a měli pozitivní vztah?

Z mé zkušenosti hodně. Vyhledával jsem vždycky parťáka, se kterým jsem si rozuměl i mimo led, i když ne vždy to bylo pravidlem. Tuto zkušenost jsem se snažil vštípit i brankářům, které jsem trénoval. Nemuseli spolu chodit na pivo, ale vážit si jeden druhého ano. Na vztahu mezi brankáři krásně vidíte rozpoložení celého týmu. Když jsou zadobře, bývá ve stejném rozpoložení i celý mančaft.

Liší se v něčem povaha brankáře a hráče?

Nikdy jsem nehrál v poli, takže těžko můžu posuzovat, ale řeknu to takhle. U gólmana jde především o odvahu stoupnout si do brány a nechat do sebe bušit. Teď to trochu obrátím. Podívejte se na obránce, jací musí být blázni…

Když s poloviční výzbrojí padají do střel…

Přesně tak! Žádný kryt na obličej a stejně do střely padnou. Já osobně tvrdím, že v bráně je dnes v zápase nejbezpečnější místo.